Můj příběh

Specializuji se už 19 let na výuku dospělých v jazykových kurzech a pomáhám studentům najít způsoby jak si učení co nejvíce ulehčit a zpříjemnit, aby se po 10 měsících domluvili v cizojazyčném prostředí.

Dnes chodím bez obav na obchodní schůzku s cizinci do zahraničních firem, bez ostychu jedu do ciziny, telefonuji do zahraničí nebo brouzdám na internetu po cizojazyčných stránkách. Nemám problém se domluvit, vedu školení v angličtině a pořádám jazykové kluby – besedy v cizím jazyce o zajímavých místech na celém světě.

Je jedno, jestli se bavím s Američanem, Němcem, Francouzem nebo Číňanem či Brazilcem. Vždy se domluvím a s radostí pomáhám i svým známým, kteří nejsou zrovna jazykově vybaveni popovídat si s cizinci, kteří ke mně nebo k nim přijedou na návštěvu.

Známí za mnou chodí, abych jim přeložil dopisy, žádosti o víza, resumé k diplomovým pracím a podobně. Mám dobrý pocit, když se ve společnosti objeví cizinci a mohu se s nimi domluvit nejen já sám, ale pomoct jim si popovídat i s ostatními.

Velmi mě potěšil můj švagr, když jsme během jednoho léta měli postupně společné návštěvy z Ukrajiny, Spojených Států, Švýcarska a Portugalska. Se všemi jsem se domlouval a překládal pro všechny ostatní. S takovým dobráckým výrazem mi řekl mírně naštvaně: „Prosím tě, existuje nějaká řeč, kterou se nedomluvíš?“

Samozřejmě, že existuje, nejsem ani polyglot (člověk, který mluví třemi nebo více jazyky) ani jazykový génius, ale domluvím se anglicky velmi dobře a rusky a španělsky se domluvím taky, když potřebuji. Švagrova poznámka však pro mě byla velmi lichotivá a cítil jsem, jak v té společnosti porostla moje prestiž. Moc mě to potěšilo.

 

Ale to, co jsem zažíval předtím, než jsem pochopil, jak se učit jazyky, to byla nevýslovná ostuda. Ruštinu, kterou jsme měli několik let ve škole, jsem jakžtakž zvládal, byl to příbuzný slovanský jazyk. Ale němčina nebo angličtina, které jsem ve svém oboru radioelektronika potřeboval stále více a více, pro mě byly noční můrou a ne a ne se je naučit.

 

S němčinou jsem začal na vysoké škole s nevalným výsledkem. Gramatika, cvičení, doplňovačky – to mě německy nenaučilo. S úlevou jsem zjistil, že spolužák z jiné skupiny má stejné téma k překladu na semestrální práci a tak jsem ji z 90% spíše opsal, než abych sám něco vytvořil. Zápočet jsem ale získal.

Když jsem pak měl možnost v rámci výměnných studentských pobytů jet do Holandska a mluvit se studenty odtamtud, těšil jsem se, že si němčinu procvičím. Ale jaké zklamání. Hrůza! Vždy když jsem tomu nejtrpělivějšímu Hansovi něco vysvětloval, po jedné nebo dvou kostrbatých větách jsem se ho zeptal: „ Verstehst du?“ (Rozumíš?). Zamyslel se, dal si ohnutý ukazováček před bradu, a po deseti až dvaceti sekundách řekl nejistě: „ Ehm - Ja“.

Ve Vídni jsem se ptal na cestu na nádraží, kde jsme měli autobus. Pán mi vysvětlil cestu, kterou jsem stíhal sledovat po druhou odbočku, ale stejně bych netrefil. Můj spolužák se ptal současně anglicky někoho jiného asi o tři metry dále. Bylo mi divné, že každý z Vídeňáků rozhazuje rukama jinak. Samozřejmě jsem úplně popletl nádraží Westbahnhof (západní nádraží) a Südbahnhof (jižní), protože jsem neznal světové strany.

Po vysoké jsem pak začal znovu s němčinou a zase vše začalo stejně – články, slovíčka, doplňovačky, předložky, členy – fuj. Když jsem měl mluvit s někým na ulici, svíral se mi žaludek. Když jsem zvedal v práci telefon, bylo to vždy s obavou, že volá nějaký cizinec. A když se opravdu ozvalo něco anglicky nebo německy, vždy jsem urputně očima přejížděl kancelář a zoufale sháněl někoho, kdo to může vzít za mě a komu to můžu předat.

Pak jednou přišla nabídka mého kamaráda Honzy, který právě udělal státnice z angličtiny a začal učit ve vlastních kurzech. A tam přišel první zlom – takzvaný „aha – moment“. Žádná velká gramatika, žádné dlouhé doplňovačky ani slovíčka a už vůbec ne členy, ale celé věty a celé dialogy. Systematicky tak, jak se postupně učí například děti. Na každou potřebu jedna modelová situace. Začal jsem v tom vidět smysl. Po každé lekci jsem cítil pokrok. Nedbalo se na členy, správnou gramatiku a jiné zbytečnosti. Důraz se kladl na mluvení v celých větách, byť s drobnými chybami. První povzbuzení. Poznal jsem, že se to dá dělat i jinak.

Po pár měsících jsem měl v hlavě desítky modelových situací a moje sebevědomí rostlo. Rostly ale taky obavy, že potkám cizince a že selžu. A potkal jsem. S kamarádem Vaškem jsme jeli do Mikulova a s námi jeden Kanaďan. Nebavil se sice moc se mnou, ale rozuměl jsem, co si povídá s ostatními. Když jsem se po pár dnech i já odhodlal s ním promluvit, bylo to super. Neselhal jsem a rozuměl jsem mu. Další povzbuzení.

Pak po sedmi měsících učení přišla cesta do Francie přes Německo a pokračování do Švýcarska, Itálie a Rakouska a ta znamenala „nalití paliva do mé nádrže“. Po celou dobu dvou týdnů jsem byl schopen se domlouvat sám, dokonce jsem Vaškovi vyřídil v Miláně opravu foťáku za 3.000 lir a dvě piva, i když původně chtěli asi desetkrát tolik.

Pak přišly i momenty, kdy jsem to chtěl vzdát. Ale v té době jsem hodně toužil dostat se na moře na velkou nákladní loď a k tomu jsem potřeboval dobrou znalost angličtiny. Hodně jsem o to stál, a když jsem neměl chuť do učení, zasnil jsem se a přehrával si situace, které nastanou, až budu cestovat po světě. A ejhle, šlo to samo a vůbec jsem se nemusel nutit. Přehrával jsem si situaci v cizině, a když jsem nevěděl, jak pokračovat, automaticky jsem sáhl po učebnici nebo po sešitu a potřebnou větu jsem s nadšením vyhledal. A tím přišel druhý „aha-moment“. Zjistil jsem, že když vím proč, tak dostanu ještě větší chuť to dokázat.

Šel jsem dál po té angličtině jako „pes po uzeném“ a začaly přicházet další „aha-momenty“, kdy jsem si uvědomoval nové možnosti, jak na cizí jazyk vyzrát a během dvou a půl roku jsem od úplné nuly došel až ke státní jazykové zkoušce.

Na loď jsem nakonec nenastoupil, protože jsem se oženil a přišly děti, ale zkušenosti s učením se angličtiny mi naprosto změnily život. Po státnicích jsem ještě asi rok pracoval na technické funkci v České televizi a pak jsem s Honzou, který mě k angličtině vlastně přivedl, začal podnikat ve výuce jazyků a to, i když teď už sám, dělám v podstatě dodnes.

Během těch dvou a půl let učení před státnicemi, jsem postupně z různých zdrojů načerpal inspiraci, jak to udělat, aby učení nebolelo, ale bylo radostí. Při své lektorské praxi jsem pak studoval ještě další tipy a triky, jak jazyk usnadnit i svým studentům.

Dnes tyto tipy a triky předávám svým vlastním studentům a přes kolegy lektory i ostatním studentům v našich jazykových kurzech. Studentů už naší jazykovkou prošlo přes 2500 a ti, kteří pochopili a využívají tyto tipy a triky, se učí jazyk podstatně rychleji než klasickým způsobem. Většina z nich používá cizí jazyk ve svém zaměstnání v Česku. Několik jich dokonce žije trvale v Anglii, USA nebo v Německu.

Dovoluji si tvrdit, že jazyk na komunikativní úrovni se dá zvládnout za 10 měsíců v jakémkoliv jazykovém kurzu, který využívá konverzační metody výuky. Jen musíte vědět jak a proč se učit a ostatní přijde postupně s tím.

Všechny zkušenosti, tipy a triky, včetně výběru správného kurzu jsem shrnul ve svém ebooku Angličtina jako vstupenka do světa – Tři kroky ke zvládnutí“, který si můžete stáhnout zdarma na www.stanislavblazek.cz  a věřím, že i Vám bude výbornou inspirací k tomu, abyste zvládli cizí jazyk na komunikativní úrovni za 10 měsíců a případně i státnice za dva roky.